Mám pocit, že je můj život plný špatných rozhodnutí (ať už mých, či cizích), která jej nasměrovala do nesprávných kolejí. Od chození do hudebky celé mé dětsví přes nástup na gymnázium, naprosto nevyužitou pubertu (mám pocit, že jsem do ní dospěla až tak minulý rok, heh) a konečně vysokou školu... Kdyby to šlo, zachovala bych se jinak ve všech případech. A bojím se, že i další má cesta životem se ponese v podobném duchu, že se nezmůžu na to něco změnit, zamakat na sobě v těch směrech, které se myslím, že by byly správné. Protože už je moc pozdě, už jsem promarnila příležitosti, jdu s křížkem po funuse. Zapomínám i ty věci, které mi kdysi šly, ve kterých jsem byla dobrá a dodávaly mi pocit, že za něco stojím. Proč jsem se jim přestala věnovat a zvolila si totálně blbou odbočku, slepou uličku? Proč jsem nešla radši studovat to, co mě jako skoro jediná věc baví? Nevěděla jsem, že jsou ty možnosti? Scházela mi odvaha? Musela jsem místo toho dělat jiný věci a pak už bylo pozdě...? Uznání je to, co mi chybí. Už od dětsví. A táhne se to se mnou jako sopel, ruku v ruce se sebevědomím na bodu mrazu. Mám pocit, že v ničem nejsem dobrá a taky mám pocit, že to není jen pocit. Děsí mě, že si nenajdu práci, co mě aspoň trochu bude bavit a naplňovat. Děsím se, že si najdu práci, ve které se budu plácat a topit, mezi lidma, se kterýma si nebudu rozumět. Nesnáším to. Svoji osobnost. Kéž bych si tak uměla přeprogramovat hlavu, vymazat pár souborů a nahrát pár funkcí. Whatever... Pořád si říkám, že jednou musím začít s tím, čemu se chci věnovat, s tím, co mě baví, v čem vidím aspoň malilinkatej smysl. Proč to stále odkládám? Proč mám stále pocit, že na to nemám čas, protože se musím věnovat jiným věcem, těm věcem, které mě nebaví, otravují a deptají? Těm věcem, o kterých si i přesto myslím, že jsou důležité a MUSÍM je udělat? Bojím se zkoušení? Neúspěchu? Selhání sebe sama... Ach jo. Nejhorší ze všeho je, že můj ideální, vysněný život je nedělat nic - prostě "jen" žít. Přesně ten život, který by ostatní označili nejspíš za "promarněný". Nemám potřebu po sobě zanechávat odkazy budoucím generacím, ty jsou mi naprosto ukradené. Nemám ani potřebu něco (si) dokázat, nemám žádný cíl ani smysl života. Jen se povalovat na paloučku uprostřed lesa a čichat jeho vůni, poslouchat zpěv ptáků. Cítit vítr na kůži. Vychutnávat si přítomnost. Žít. Mám pocit, že to nestíhám. že vyplňuju svůj čas zbytečnými věcmi, které jsou ovšem životně důležité pro ostatní. Pro rodinu, společnost... Žití je pro mě to, co jiní považují za mrhání časem, bloumání, nudu... Přesto, že celý den nedělám "nic", nenudím se, naopak, nestíhám si jej pořádně užít. A když se do něčeho pustím, schramstne mi to z nějakého důvodu mnohem víc času, než kolik tatáž činnost zabere ostatním. Žiju o dost pomaleji... Ne, že bych nestárla. Heh, kéž by to fungovalo takhle. I když psychicky jsem se zasekla už dávno. :D Naopak mám hrůzu z toho, že mi život utíká mezi prsty a že už to půjde jen z kopce, pokud se okamžitě neproberu z téhle příšerné letargie. Kde je chyba? Proč se nedokážu přizpůsobit a žít jako ostatní, užívat si školu, hrnout se do práce, chodit ven s přáteli, aniž bych měla pocit, že mi mezitím utíká čas. Co dělám špatně? A co dělám dobře...?
Welcome to my world.
Loučí se s váma věčně nepochopenej Snílek a odchází se i nadále zoufale plácat ve "skutečným světě".
Ahoj, jen jsem chtěla říct, že se občas cítím úplně stejně, ale poslední dobou je ten pocit takový intenzivnější, protože mně za rok čeká maturita a vysoká škola..a také proto, že nemám vůbec žádnou jistotu, netuším, co mě čeká...no, skoro mi připadá, že mi mluvíš z duše, i co se týče té představy o ideálním životě :) Tímhle příspěvkem jsi mě inspirovala opět se věnovat tomu, co mě skutečně baví a naplňuje (a také jedna z mála věcí, která mi jde)...a v mém případě jsou to jazyky a zpěv (hlavně ohledně zpěvu se cítím úplně stejně jako Ty s kreslením) a semtam i psaní textů:) tak asi dík... zdraví beznadějný snílek z nepozemských krajin
OdpovědětVymazatupřímně jsem nečekala, že mi sem napíše někdo, kdo to chápe. :o překvapilas mě. ale stále jsi krok za mnou a věřím, že si vysokou zvolíš dobře a když náhodou ne, nebudeš váhat jako já a včas utečeš jinam.. já už mám rok před ukončením studia, tak se snažím to nějak doválčit, ať mám titul a lepší podmínky do budoucna. a rozhodně se věnuj tomu, co tě baví, to je základ! takže zpívej, piš, uč se jazyky... protože tohleto vyhoření, to je hnus, velebnosti. :/
VymazatStále máš možnost dělat,co tě baví. Život není o tom, co chtějí ostatní, ale co chceš ty a jak se zachováš, abys to měla. Pokud ti chybí poslední rok, dodělej ho, pak můžeš jít studovat cokolli budeš chtít, nemusí to skončit titulem za něco, co tě nebaví, nenaplňuje.
OdpovědětVymazatKaždý se občas cítíme, že nic nmá smysl a nejraději bychom to vzdali a zkrátka je čekali, co se stane, protože ono se to jednou vyvrbí. Nicméně, pokud nepotřebuješ dokazovat nic ostatním, dokaž do sobě! Zatni zuby, neodkládej to a dělej, co tě baví!
problém právě je, že já ani na VŠ jít nechtěla,.. ale vědomí, že bych měla hledat práci jen s všeobecným gymplem mě tam dostrkalo... je to dlouhej příběh na sebe navazujících blbých rozhodnutí. studovat něco novýho už rozhodně nechci. Ale máš pravdu, ještě mám čas to zvrátit a doufám, že se mi to povede. přesně tak, jde mi hlavně o to, dokázat sobě, že nejsem úplná nula a že na to mám. jen se bojím toho zklamání.. protože když zklameš sebe sama, je to o dost horší, než když zklameš ostatní... aspoň já to tak vnímám. no, zatnout zuby a do toho, tedy!
Vymazat"Proč se nedokážu přizpůsobit a žít jako ostatní, užívat si školu, hrnout se do práce, chodit ven s přáteli, aniž bych měla pocit, že mi mezitím utíká čas. Co dělám špatně?" Neděláš to, co bys sama chtěla, vždyťs to i sama řekla. Máš pořád ještě spoustu času na to vrhnout se po hlavě do toho, co tě zajímá a baví a nemusí to nutně znamenat další studium. A švédštinu můžeš mít jako příjemný bonus.
OdpovědětVymazatNula nejsi, to si rozhodně nemyslím :)
Svým způsobem ti ale docela rozumím, protože, ač to, co dělám, mě velmi baví, mám pocit, že toho nedělám dost a že mi tím pádem čas taky utíká. Tak bychom ale vůbec přemýšlet neměly. Doufám, že je to lepší! Život, který člověk žije, ne jenom "žije", není promarněný v žádném případě. Tak žij! Držím ti palce! :)